Slova paní Věrky, jsme Vám již na "starém" webu přinášeli. Dozvěděli jsme se něco o jejím pohledu na prostředí, které jak my sami, tak i naše včely potřebují k životu. Jde o krásné počtení, oázu klidu se spoustou zajímavých postřehů zkušeného člověka, který aniž byl včelařem, žil v blízkosti včel celý svůj život. Spousty moudrých rad z přírody, něco o bylinkách i vztahu člověka ke včelám, čí sobě samému. Mnozí znají její články také z Kopřivnických novin nebo ze Štramberských novinek.Webové vyhledávače Vám nabídnou víc o životě   a zálibách paní Věrky  v trochu starším článku. Bohužel mezi tím do dnešních dnů se odehrály události, které změnily její život a tak článek není zcela korektní.

 
Na několika našich stránkách najdete určitě něco, co Vás zaujme: O jejich článcích lze říci, že budou ještě dlouhodobě navzdory vývoji společnosti aktuální. A proto její slova na našem webu mají stále své místo.

Včely a příroda patří odedávna k sobě a proto jsme rádi, že prostřednictvím našeho Webu a slov paní Věrky, o tom můžeme k Vám rozmlouvat. Máme totiž to štěstí, že mezi sebou máme jednu noblesní dámu, která když píše o přírodě, tak sama rozkvétá čtenáři pod očima.
Doufám, že se nedopustím nějakého „fo-pá“, že se na mne nebude nikdo zlobit, když paní Věrku  začlením do našeho spolku. Myslím, že manželky našich včelařů tam určitě patří, že bychom je měli vidět častěji mezi sebou, a že je vlastně můžeme nazvat našimi pilnými včelkami, bez kterých se neobejdeme.
Když jsme články zařazovali na náš web, požádali jsme paní Věrku, aby nám na úvodní stránku něco o sobě řekla. Co řekla v roce 2017 následuje:

Dialog s přírodou – Věra Horáková

Mám-li říci něco o sobě, pak se vší pokorou a na úvod snad jen to, že mým domovem je Lašsko. Kraj na bílém kameni a tak líbezný, jako málokterý. Svoji krásou se podobá snad jen ruční výšivce na prastarém fěrtúšku. Mým rodištěm pak milované městečko Štramberk na úpatí Kotouče a horou zvanou odedávna jako „Bílá, o které tvrdím, že mne zrodila. Hora půlkulatého tvaru s krajkovím lesa, střídající se s pásy drobných políček. Město bývalých tkalců a drobných zemědělců, čilé stále svoji kulturou a zcela výjimečnou lidovou architekturou, která je k vidění dnes už jen málokde. I když se dnes dívám na vrchol Bílé hory z opačné strany, z města, které si však se Štramberkem již po léta podává ruce a téměř s ním splynula, tvrdím, že se stále považuji za jeho obyvatelku.

Dětství v pospolitosti rodiny, pod ochranou prarodičů, násobily dojmy příznivě působící na můj dětský svět. Babiččina zahrádka s kulatým krušpánkem a dva úly dědečkových včel pod okny. Stály tam po celá léta snad jen proto, aby u nich mohl odpočívat na dřevěné lavičce. Tak jej tam stále vidím, spokojeně dýmat s fajkou v ústech. Vidím, jak za chladných dnů sbíral včely zkřehlé chladem, hřál svým dechem a jemně pokládal na česna. Úlů měl ale víc. Za těmi ostatními měřil často dalekou cestu do Libotínských lesů pod Štramberkem. A tak jsem šťastně vyrůstala ve včelařské rodině.

A po létech se stalo – zcela bez záměru, že i můj další život je spojen s člověkem, pro něhož práce s užitečným hmyzem, je léty důkladně prověřená. Od svých devíti poznává a stále se učí – jak sám tvrdí, zákonitostem a kouzlům, které v sobě včelařství tají.
To jen já jsem příliš zbabělá a k tolik „chlapské“ práci jen obdivně přihlížím. Již dávno je mi však při medobraní svěřeno otvírání rámků. Znám práci s ostrou vidličkou a jsem při tom, když se med klade s tichým „vrčením“ a pak spokojeně zvoní o stěny sklenic. Takovýmto vyznamenáním jsou však odměněny jen ženy včelařů.
A já se s tichým uspokojením mohu vrátit ke svému koníčku. Výšivkám stromů, keřů a bylin ze své dílny, které stihnu okopírovat a jejich tvar „ukrást“ moudré přírodě a přenést jehlou na plátno.
V neposlední řadě též postřehnout nenavratitelný okamžik minulosti i současnosti a svěřit je svému počítači. Dělám to pro svoje uspokojení a snad i pro potěšení některých čtenářů.

Tak mnohá řemesla a záliby lidí časem mizí. Nahrazena pohodlnějšími i snadnějšími a s větším výdělkem. Je škoda, že zručnost tkalců, hrnčířů, sklářů i mnoha jiných zanikla, zbyly z nich jen střípky. Některá však byla povýšena na lidové umění. Jen spolupráce včely a člověka je věčná. Vždyť nebýt jeho citlivých rukou, odkvetly by lány polí bez užitku. V každém z nich je cosi krásně českého se vztahem k rodné krajině. Co zbývá? Jen nepřerušit dialog s přírodou.