Z košíku zahradníka




Hloh obecný – Crataegus oxyacantha – po našemu též „čertova hruška“


Keře až stromky, které v době květu , tj. v květnu až červnu, upoutávají již z dálky naši pozornost bílou záplavou květů a zblízka i svým charakteristickým pachem, každý z nás dobře zná. Jsou podobné našim jablůňkám a hrušním a patří stejně jako ony mezi růžovité. Často se pěstují i v plnokvětých, růžově nebo červeně kvetoucích formách, ale pro léčebné účely jsou bezcenné. Léčivou drogu poskytuje pouze planě kvetoucí druh – hloh obecný, lidově též hložinky, pluháč nebo hložek, u nás však zvaný většinou jako „čertova hruška“. Kdopak už dnes ví kdo a kdy přiřkl sympatickému keři lemující okraje našich lesů s jeho plody tak strašidelný výraz . Že by tomu napomohla jeho rudá barva ?
Je to keř, až stromek (1 – 5 m) s červenohnědými pichlavými větvemi. Má zubaté lístky, na líci lysé, lesklé a tmavozelené, na rubu světlejší. Korunní plátky květů jsou bílé a lysé. Dobře známé a efektně vypadající na větvičkách hlohu jsou pozdější vejčité červené malvičky 8 – 12 mm dlouhé, s pěticípým kalichem, uvnitř s dvěma až třemi tvrdými pouzdry a malým semínkem a tak často vyhledávaná včelami. Rostlina hlohu je známá a hodně rozšířená po celé Evropě, Africe a našla si cestu až po Himálaj.

Lidé nejčastěji sbírají na jaře nezdřevnatělé konce větévek s lístky nebo jen samotné květy. Sdrhávají se z větviček a co nejrychleji suší rozprostřené ve slabé vrstvě. Korálově rudé zralé plody keře se sbírají v době zralosti, to je v září až říjnu, před příchodem mrazů. Droga malviček se užívá při léčbě regulace krevního oběhu. Obsahuje mezi jiným cukr, pektiny a vitamíny C a B. Dobře se uplatňuje v léčbě ke snížení krevního tlaku a má uklidňující účinek na naše nervy. V lidovém léčitelství se hloh používá proti skleróze, vysokému krevnímu tlaku, nespavosti, podráždění, bušení srdce, arytmii i migrénách. Přesto ji lze bez obav užívat pouze po poradě s lékařem.

Na svíravě trpkou chuť zralých „čertových hrušek“ s tvrdými jadérky, vyplivovanými dětmi co nejdále, nejde zapomenout. Tmavě zelený, hustý porost pichlavého hlohu obecného, v němž přespávala v létě hejna ptáků, patří nějak ke Štramberku. Roste rád ve strmých stráních „Kocvinku“a končí u cesty vedoucí okolo „bělárny“.
Tak je snad odedávna zván prostor ležící již v rovinatých lukách pod městečkem.
Slůvko bělárna mne vždy zajímalo a zajímá stále. Pravda, v Čechách je zváno jinak –většinou jako bělidlo. Dnes již téměř nepoužívané, ale všem známé z nejznámější knížky spisovatelky Boženy Němcové.
Místní názvy jsou zřejmě pozůstatkem dob, kdy s bělením a sušením prádla pomáhalo sluníčko. Prostor většinou v dosahu vody a na pozemku nevhodném snad k jinému využití. Na místě travnatém, někdy s drobnými keři. Chemii tenkrát lidé neznali, ale jelikož většina prádla byla ve světlých a přírodních barvách, využívali intenzity slunce.
V duchu vidím, jak plátno rozprostřené na slunci, postříkané svěží vodou tryskající z Bílé hory, dávali oschnout, po chvíli úkon zopakovali a nechali dosušit. Svou roli tu opět hrála hora jako věčný i vděčný reservoár vody. Sbírá po troškách vláhu z dešťů i sněhu, podzemních pramínků a potůčků, aby ji opět vrátila lidem v podobě krásné studánky „u bělárny“.A snad i krajina v jejím nejbližším okolí, plná rovinatých luk a polí, nese dodnes podle ní svůj půvabný název „Bělá“.
Za mého dětství vyvěral z pod velkého kamene v mezi jen malý bublavý pramínek. Ne větší nežli čtyři dlaně, s vodou pěkně ledovou, přizdobenou drobnými perličkami vzduchu. Podobných pramínků je okolo hory víc. Její kvalitu zřejmě dobře znal i štramberský „lidový doktor“ Johan Bayer, když mu pomáhala při léčení jeho pacientů. A že je skutečně dobrá i léčivá, je zřejmé z poznatku, že k malému vřídlu pod horou jezdí dodnes lidé z celého okolí.

Za letních dnů nebylo těžké prádlo dokonale i vybělit. I když dosud nečerpám ze žádných písemných záznamů, domněnka může platit pro naše městečko. Vždyť přece Štramberk býval zván „městem“ tkalců a snad i přadlen. A plátna tkaná pod nízkými povaly chalup na dřevěných stavech, měla svá odbytiště .A byla „pod Štramberkem“ i blankytně modrá políčka lnu ?A byla-li, uměli jej tehdejší obyvatelé zpracovávat ? Kdož ví ?

Často jsme půvabnou strání porostlou hložím procházely se svojí babičkou. Cestičkou i za tmy pod hustě zarostlým a tmavým stromovím, srostlým u vrcholu tak, že tvořilo tunel . Tenkrát jsem věřila, že je obýván lesním duchem – mužem s mechovým vousem a sukovitou holí. Kdo ví, co vše skrývaly pevné zvrásnělé kořeny zaťaté v drobném kamení, které i při dlouhých deštích zůstávaly pod tmavými keři suché ?. A tak té vymyšlené báji , patřící do kouzelného prostředí pohádek , věřím dodnes. Tu pak přicházela na pomoc její dlaň, jíž jsem se pevně držela. Až teprve po chvíli jasně svítící otvor mířící k lukám na opačné straně mne zbavoval obav..


Návštěva travnatých mezí, okrajů polí a půvabných remízků v okolí Kocvínku, nabízejících své skromné poklady bylin, měla být jen krátká, ale téměř vždy se protáhla. Domů jsme se navracely většinou až večer a musely znovu projít hustým hlohovým příkrovem. A nebylo divu, vždyť jsme procházely tichem pod keři rudých hruštiček patřících prý čertovi. Její ruka však byla po řadu let něco jako moje záštita. Žijeme tak klidně, máme-li blízko sebe někoho s pevnou a teplou rukou. A tak si často říkám – jak je dobře, že jsme se my dvě spolu potkaly ….


Prameny ? – čerpáno jen ze vzpomínek


Zpět na seznam všech článků
Zpět na předchozí článek/stránku


Naši partneři:


Kopřivnice
Počasí Kopřivnice - Slunečno.cz
Vyberte si:

Aktuální informace


Havarijní linka
Krajská veterinární správa

+420 720 995 203
Krizová linka pro hlášení nákazy nebo mimořádné situace. Zneužití je trestné.

Dnes je 26. 06. 2019
Adriana

včely na květech
Základní organizace českého svazu včelařů Kopřivnice
       zo@vcelari‑koprivnice.cz